Maleja: Tour ambasadorů? Inspirace pro celý život
Nejdřív ze všeho se nám stručně představ, co děláš v organizaci, pro kterou pracuješ?
Jmenuju se Alejandra Riveros, ale radši mám, když se mi říká „Maleja“. Začla jsem pracovat pro Tiempo de Juego („Čas na hru“) před šesti lety. Začla jsem jako asistent sportovních a uměleckých aktivit jako třeba break dance a v projektu „Women Win“ zaměřujícím se na roli žen a dívek.
Po dvou měsících jsem se v Tiempo de Juego stala součástí školy lídrů. Naučila jsem se tak rozvíjet své schopnosti ve vedení lidí. Od té doby si myslím, že se můj život otočil. Já jsem si uvědomila, že mám několik dobrých kompetencí. Tiempo de Juego mi pomohl objevit nejlepší verzi mě samotné.
Teď jsem na pozici manažera komunity, což mě moc těší. Tahle role mi umožňuje vést, pokračovat a dále budovat projekt „Escuale de Genero“ (Gender school). V něm se snažíme informovat kluky a holky mezi 10 a 20 lety Cazucá o antikoncepci, sebedůvěře, sexuální identitě, genderu, rovnosti, sexuálních právech, důstojném přístupu a sociální inkluzi.
Také se účastním iniciativy Futbol Género (Gender football), kdy se o problémech genderu vzdělává za pomoci fotbalového míče. Chceme prolomit dlouholeté stereotypy o tom, co je vnímáno jako „klučičí“ a „dívčí“ aktivity a také roli mužů v boji proti násilí na ženách.
Byla kampaň v Česku tvojí první zkušeností v zahraničí v rámci tvé organizace?
Za ty roky jsem hodněkrát reprezentovala Tiempo de Juego na národní úrovni na různých akcích. V roce 2017 jsem měla první možnost jet do Buenos Aires do Argentiny na jihoamerický Festival Fotbalu 3 organizovaný sítí streetfootballworld. Pomáhala jsem plánovat a organizovat meetingy, akce a mediovat během turnajů.
Jak jsi se doslechla o Fotbalu pro rozvoj?
Jaká byla tvá první reakce, když jsi zjistila, že jsi byla vybrána jako ambasadorka?
Nejprve mi zavolal generální manažer naší organizace a dal mi vědět, že jsem byla vybrána, abych reprezentovala Tiempo de Juego na mezinárodním kempu mladých lídrů. To bylo velmi vzrušující, cítila jsem radost, pýchu, strach, štěstí a velkou vděčnost.
Nejdřív jsem ani nevěřila, že je to pravda. Bylo těžké uvěřit, že se to opravdu děje, ale mojí první reakcí bylo, že jsem informovala svou rodinu. Pak se věci stávaly víc oficiálními, měla jsem víc a víc informací a připravovala jsem se na tenhle krásný zážitek.
Jak bys popsala svou zkušenost na tour ambasadorů Fotbalu pro rozvoj?
Určitě bude patřit k mým nejoblíbenějším zkušenostem a zážitkům. Všechno, co jsem se naučila a zažila mě naplňovalo uspokojením a pýchou a od prvního dne až do konce to všechno mělo příjemnou a motivující atmosféru. Během toho měsíce jsem si uvědomovala, jaké mám štěstí, že tu můžu být, že můžu navštěvovat takhle úžasná místa, potkávat jedinečné lidi a ukazovat, jak důležitý je fotbal v mém životě.
Kdybych tu zkušenost měla popsat jedním slovem, byla by jím Inspirace, protože bylo potěšující vidět, jak názory, spolupráce, fotbal, radost a láska k tomu, co děláme opravdu vedou k tomu, že pro společnost děláme něco užitečného.
Podle mě to také motivuje mladé lidi angažovat se, snít a zlepšovat se každým dnem. A dokazuje to, že když dělá člověk něco s láskou, nezáleží na tom, jakou má národnost, jak dobře hraje, jestli je kluk nebo holka. A to tour ambasadorů přinesla, spojila lidi z různých kultur a univerzálním jazykem byl fotbal.
Jaké největší rozdíly jsi zaregistrovala mezi tvou kulturou a tou českou?
Během pobytu v Česku jsme rozpoznali a usměrnili některé stereotypy, které jsme měli o jiných národnostech. Myslím, že naše kultury jdou ruku v ruce, naše zvyky a historie jsou jiné, ale právě to ukazuje, jak krásné a důležité je mít rozdíly. V Česku jsme objevili krásné věci a místa.
Bylo pro mě zajímavé třeba, jak je v Česku propracovaná doprava, která je v mém městě dost chaotická. Taky se mi líbilo, že jsem se tu nesetkala s žádným obtěžováním na ulici, to mě překvapilo. V ulicích jsem se cítila bezpečně na rozdíl od místa, kde žiju. Tam na dívky na ulici pokřikují, obtěžují je, někdy i násilně nadávají, což by se v současné době stávat nemělo.
Jaká věc tu pro tebe byla nejtěžší? A nejlehčí?
Pro mě byl nejnáročnější jazyk, v mnoha situacích pro mě bylo těžké mluvit, protože jsem se cítila nejistá svou angličtinou. Nakonec jsem ale byla schopná sdílet své nápady a názory. Chtěla jsem také mluvit přímo s dětmi, které se účastnily workshopů. To někdy bylo trochu frustrující, protože jsem vnímala, že s nimi mám vytvořené pouto a chtěla bych ho prohloubit a komunikovat s dětmi víc.
Nejlehčí pro mě bylo sžít se s novou kulturou, jídlem, lidmi, místy. Cítila jsem se v tom všem opravdu příjemně a mnohokrát jsem se cítila jako doma, cítila jsem, že tahle země je už tak trochu i můj domov.
Co si z účasti v projektu odnášíš?
Hodně lekcí o tom, jak koncept a metodologie Fotbalu 3 funguje, užitečné zkušenosti a nespočet krásných vzpomínek.
Také to vě mě posílilo touhu šířit sílu fotbalu dalším lidem a víru ve skvělou spolupráci a nadšení pro práci, které jsme ukázali během přípravy a průběhu workshopů, turnajů a dalších aktivit.
Myslíš, že teď v tvém životě využiješ zkušenosti z tour? Jak?
Myslím, že jsme získali hodně dovedností, které můžeme využít v práci v našich organizacích. Můžeme používat stejné aktivity a hry, protože děláme to samé, fotbal pro rozvoj.
Já sama už jsem některé aktivity z workshopů do své práce zahrnula. Naučila jsem se hodně o práci v týmu, to taky určitě využiju. Zajímavé také byly přípravy a hlavně feedback po aktivitách, co mohlo být uděláno lépe. Rozdělování zodpovědností a rolí může být užitečné při pořádání malých akcí.
Jak si představuješ svou budoucnost v příštích letech? Čeho bys ráda dosáhla a o čem sníš?
V následujících letech bych ráda byla příkladem v mé komunitě a ukazovala, že nehledě na problémy nebo těžké situace, všechno v životě je možné. A že sny a cíle budou, když dobře pracujete, dosaženy.
Mám nějaké plány do budoucna, chci se zapsat na univerzitu, sociální antropologii. To mi pak pomůže i v mé práci s různými komunitami. Ráda bych se pak zaměřila na práci v komunitě s dětmi, které se setkaly s násilím.
Také bych ráda poznávala nové kultury, nový kontext, nové příběhy a místa. A především pracovala v různých sociálních organizacích.
Také sním o tom, že budeme mít jednou tolerantní a empatickou společnosti, kde se lidé nebojí bránit své názory, dožadovat se svých práv. Společnost, kde ženy jsou respektovány, kdy se například moje neteř, která je z rodiny nejmladší, nebude bát vyjít na ulici, kde ona a všechny děti budou mít záruku svých práv.
Měsíční putovní kampaň probíhá již tradičně za podpory České rozvojové agentury. Děkujeme!
