Michalův pozdrav z Nikaraguy

Mohl by ses nám stručně představit a říct nám, čemu se teď věnuješ?
Jmenuji se Michal Királyi, je mi 23 let a momentálně jsem na magisterském studiu rekreologie na Palackého univerzitě v Olomouci. Právě teď se nacházím na stáži ve městě Somoto v Nikaragui ve Střední Americe.

Proč sis vybral právě Nikaraguu?
Na jaře roku 2018 jsem v Irsku absolvoval kurz nazvaný "Sport a globální vzdělávání". Tam jsem se zmínil, že v zimě jedu na stáž do Tanzánie a jedna z trenérek, Shane O’Connor, mi dala kontakt na neziskovky, kde bych mohl absolvovat další stáž. Takže jsem si z několika zemí vybral právě Nikaraguu. O této zemi jsem předtím nic nevěděl a tak jsem jí chtěl prozkoumat a víc se o ní dozvědět a zároveň být nějakým způsobem užitečný.

S jakou organizací spolupracuješ a čemu se věnuje?
Jsem dobrovolník v organizaci INPRHU – Somoto, El Instituto de Promoción Humana. Je to nejstarší nezisková organizace v Nikaraguii, která má řadu projektu zaměřených na rozvoj regionu Madriz. Snaží se věnovat většině Cílů udržitelnosti OSN a udržet jejich naplnění.

Jak snadná byla tvoje integrace a přizpůsobení se prostředí?
První týdny jsem trochu bojoval se španělštinou, protože jsem byl zvyklý na tu verzi přímo ze Španělska. Ale teď už jsem si zvykl na místní latinský přízvuk a umím ho používat. Co se týká mezilidských kontaktů, tak to bylo snadné, protože místní jsou velice přátelští a přístupní. Také bydlím u jedné místní rodiny a ta mi s domluvou hodně pomáhá, ale také s místní kulturou a zvyky.

Pomohl ti fotbal nějak v tomto ohledu?
Samozřejmě. Jedním z mých úkolů tady je působit jako fotbalový trenér v soukromé fotbalové akademii La Rocka Madriz a díky tomu poznám mnoho dalších lidí. A když se dostanu k „fotbalu pro rozvoj“ ve venkovských oblastech, zažiju a dobře porozumím tomuto životu.

Jaké jsou hlavní kulturní rozdíly mezi Nikaraguou a Českou republikou?
Nikaragua je rozvojová země ve Střední Americe, takže ten rozdíl je velký. V Nikaraguii samotné je pak samozřejmě rozdíl v životě ve městě a venkovských oblastech, a také mezi východem a západem. Já bydlím v západní latinské části, jejiž kultura a zvyklosti jsou ovlivněny španělsko-evropskou kulturou, kulturami rodilých Američanů a křesťanstvím. Je to v podstatě podobné jako v ostatních zemích Střední Ameriky. Na druhou stranu je východní karibské pobřeží osídleno anglicky mluvícími Kreolci a o nich moc nevím. Lidé jsou zde velice štědří, i když je tady velká chudoba a „ne“ neberou jako odpověď, když vám nabízí jídlo nebo kávu. Jsou velice socializovaní, mluvní a hrdí na svůj původ, odvážní a většina z nich jsou křesťané. Je to jedna z nejbezpečnějších zemí v Latinské Americe, a to i přesto, že také řeší různé sociopolitické záležitosti. Jídlo mají, dle mého názoru, velice chutné. Většinou se jedná o kukuřici, fazole, rýži a sezónní zeleninu a ovoce. Pivo je o něco sladší, ale je dobré.

Co je největší výzvou a problémem pro děti a místní komunity, s kterou se musí ve tvé lokalitě potýkat?
Jedním slovem: chudoba. Také nedostatek čisté vody a z toho pramenící problémy s hygienou. Někdy tady není žádná voda, protože se jedná o nejsušší oblast Nikaraguy. Když je období dešťů, je to lepší, ale léto je velice náročné a někteří lidé musí chodit pro vodu až pět kilometrů daleko. Zároveň tady není dostatek dobrých cest a existuje tady problém s dětskou prací, protože děti pak nechodí do školy. Dalším problém je genderová nerovnost vyplývající z nadřazeného postavení mužů, machismu.

Jak je v Nikaraguii vnímám fotbal? Je oblíbený?
V Nikaraguii je národním sportem baseball, každé město hřiště a řadu baseballových a sotballových lig. Dalším populárním sportem je box. Ale i tak je na ulicích nebo na polích dost dětí hrajících fotbal, jen to není tak populární sport jako v ostatních latinskoamerických zemích.

Jakou jsi měl zkušenost s metodologii, kterou používáme?
Žádnou a je to škoda. Před dvěma lety jsem byl jako dobrovolník v Tanzánii, kde jsem trénoval fotbal s dvanáctiletými děvčaty. Určitě bych metodologii používal a sdílel, když bych o ní věděl. Jinak jsem se s ní seznámil v zimě díky projektu GloKnoCo (https://gloknoco.net/) v Olomouci. Zároveň jsem Ansleyho požádal, jestli bych jí mohl v Nikaraguii používat.

Bylo snadné využít fotbal jako nástroj pro vzdělávání a proč ses rozhodl s tím začít?
Ano, protože je to ideální nástroj vzdělávání a rozvoje, a to z toho důvodu, protože každý rozumí univerzálnímu fotbalovému jazyku, je to aktivita, která lidi spojuje. Kromě sportu a jiných pohybových a fyzických aktivit nemám zase takový přehled, proto se snažím sdílet tu trochu, co znám.

Zaznamenal si nějaký pozitivní dopad, když si využíval naší metodologii v místních komunitách?
Zatím je brzo mluvit o nějakém výrazném dopadu. Na fotbal mám v každé komunitě jednu hodinu týdně. Kluci a holky hrají spolu, baví se a ti, kteří přijdou, pak chodí i do školy častěji. Jsou si víc vědomi věcí, o kterých mluvíme a to by se dalo nazvat pozitivním dopadem. Nyní je ale náročná situace vzhledem k pandemii a do komunit nechodíme.

Jaké jsou tvoje plány do budoucna? Jak snadné je vstoupit do kontaktu s pedagogy a předat jim poznatky o naší metodologii?
Spolupracuji s Lic. Milton Ariel Ponce Sandoval, což je koordinátor projektu. Dal jsem mu všechny materiály přeložené do španělštiny a on je posouvá dál učitelům základních škol v komunitě. Takže Institut INPRHU – Somoto a hlavně Ariel mají všech ode mě všechny materiály a informace. Teď už to je na nich, jak s tím budou pracovat dál.

Jaká jsou tvoje obecná očekávání ohledně projektu?
Já očekávám, že metodologie neskončí v šuplíku, ale budou jí využívat i po mém odchodu. Doufám, že jim pomůže s tématy jako jsou dětská práce, závislosti, diskriminace a další.

Pokud byste se stejně jako Michal chtěli dozvědět více o projektu Fotbal pro rozvoj a metodologii fotbalu3, navštivte naše stránky www.fotbal.je a https://www.fotbal.je/assets/files/prirucka.pdf.